K vizím o ovládání počítače řečí, a Hlavenkově článku o tom, proč je to špatně:
Nevím na co jsou potřeba tyhle velké exklamace, snad na udržení pozornosti médií, ale svět se mění pomalu, evolucí, a tak to zůstane. A vůbec to není špatně.
Co třeba takový mobilní telefon? před 20 lety scifi, před 10 ti jedna krabička z mnoha, a dnes se pomalu stává všemi těmi scifi 'wearable computers' - jen menší a chytřejší - zavolá, přehraje hudbu, video, brzo i po síti (až klesnou ceny za data), najde odjezd autobusu, natočí oslavu narozenin (VGA, 30fps, na HD video si zas tak dlouho nepočkáme), odpoví na otázky (google, wikipedia, celý web v kapse), najde nás, ukáže cestu... jen to není s žádnou revolucí a nikdo se nad tím nepozastaví.
A vůbec, změny nás čekají, opravdu v rozhraní, ale proč se omezovat na silně omezené médium hlasu? Kolik informací přenese za stejný čas jeden člověk druhému řečí, textem, videem? Když nepočítáme city a mimoverbální komunikaci, což od počítačů nechceme?
Jak moje máma pozná kdy má kliknout jednou a kdy dvakrát? Proč se má učit že když chce nahrát fotky na flashku, tak má hledat v jakýchsi abstraktních hierarchických strukturách, hlídat si zda kopíruje či přenáší, otvírat jakýsi explorer aby v něm našla možná flashku, bez jakékoliv spojitosti s fyzickým objektem flashky...
Co kdyby se při zapojení flashky do moniotoru objevil přesně u ní výřez obrazovky kde budou soubory z flashky (co, soubory - prostě fotky, texty, videa rotřízené do hromádek tak jak to má člověk i v hlavě, fotky podle gps tagů, času pořízení, lidí co na nich jsou - 'týdenní akce se třídou na chatě' - takový titulek může počítač hromádce vymyslet i sám, má-li dost metadat, ví že minulé fotky ze stejného místa jsme označili 'na chatě', stejní lidé se objevili na všech fotkách označených jako 'třída' a že jsou souvisle z týdenního intervalu - keyword: semantic web, semantic technology).
A vůbec, jaké složky a disky, je to prostě všechno 'v počítači', a když ten nerozumí tomu co po něm chceme, tak se doptá na detaily... (to je asi idea WinFS, plochá struktura se spoustou metadat, chytrým UI které jim rozumí, a kdo chce adresáře, ten si je udělá nějakými tagy, zatímco underlying objekt existuje jen jednou - tohle je podle mě vizionářská myšlenka pro jednadvacáté století).
IT je dneska jako automobilový průmysl za Henryho Forda (Billa Gatese): Každý má auto, firmy vědí, že se sebelepším koněm autu konkurovat nemohou, ale zároveň každý řidič, každý táta rodiny musí vědět, jak je převodovka udělaná aby ji nezadřel, jak opravit libovolnou část uprostřed cesty, jak pracuje motor... dneska stačí vědět že volantem doleva doprava, plyn zrychlí, brzda zpomalí, a když je něco špatně, rozsvítí se kontrolka a pán v servisu to opraví.
A tahle kultivace čeká i počítačový průmysl, jen nesmíme zapomenout, že tomu automobilovému to trvalo přes osmdesát let a ještě není u konce.
PS: A že je dneska rozhraní moc? Ba ne, bude jich potřeba řádově víc, co třeba poslání mailu -> poslání textové zprávičky, poslání delšího textu, poslání fotky, poslání písničky, poslání kusu písničky, poslání videa, poslání kousku videa, poslání pozvánky ke spolupráci... Kopírování souboru -> kopírování fotky (mají stejný název ale je na nich něco jiného, mám je přejmenovat?), kopírování videa (nevejde se tam, počkáš si na překódování?) - možná to jsou špatné příklady, ale chtěl jsem ukázat že abstrakce souboru nemá vždy všechny vlastnosti všech skutečných objektů, se kterými chce uživatel zacházet, a to zatím uživatele mate.
Počet rozhraní bude explozivně růst, začátkem jsou dnešní webové aplikace (aplikace jako specializované rozhraní k to-do listu, jiná aplikace jako specializované rozhraní k nejoblíbenějším písničkám...)
Poslední komentáře