Dobrý den,
jsem studentem (MFF UK), a dozvídám se ze stránky http://www.inventurademokracie.cz/cyklus-debat/role-CR-ve-svete , že jste i mou autoritou podpořili jakési prohlášení, s jehož textem nejen že naprosto nesouhlasím, ale i bych se styděl kdyby mé ruce opustilo dílko podobně naivní stylistikou, použitým slovníkem, i obsahem.

Požaduji tedy, jako student, omluvu, a doplnění prohlášení o přesnější vymezení toho, jací studenti se za něj staví (pokud se 'Studentské prohlášení' rovná 'prohlášení všech studentů', pak zde nemůže existovat student, který by s jeho textem nesouhlasil, to je však v přímém rozporu s faktem, že např. já s jeho textem nesouhlasím, tedy docházíme ke sporu, a daný text NENÍ Studentským prohlášením).

Věřím, že se shodneme na tom, že občanská společnost by především neměla být založená na účelových lžích a nepravdivém PR, a tak jistě najdete přesnější označení skupinky (podmnožiny) studentů, která se s tímto prohlášením dokáže ztotožnit.

S pozdravem Tomáš Kafka, student MFF UK

Update: Mluvčí iniciativy Inventura Demokracie odpověděla.

Komentované prohlášení (z archivačních důvodů):

Studentské prohlášení, část „Role České republiky ve světě“

Jsme první generace, o které se dá bez nadsázky říct, že se pohybuje v otevřeném světě a je to pro ni samozřejmost. V zahraničí běžně studujeme, často i pracujeme, máme tam řadu přátel, nemáme problém si rozumět. Vidíme tedy naši zemi i z jiné perspektivy. A jako studenti se za aktuální obraz České republiky v zahraničí musíme stydět.

Máme prezidenta, který samolibě hlásá svoje bizarní názory na Evropskou unii, na změnu klimatu, na vesmír a přilehlé okolí – a to vše naším jménem. Nikdo další nás přitom tak výrazně nereprezentuje: vystupování politiků je do té míry zmatené a nečitelné, že nás v cizině už těžko můžou brát vážně. S kým vlastně tahle země buduje spojenectví? S Evropou, se Spojenými státy, nebo s putinovským Ruskem? A o co jí vlastně jde? Integrovat unii, rozbít unii, nebo prostě jen prudit?

Bohužel, my sami v tom politiky podporujeme. Náš občanský zájem o zahraničí se omezuje na ceny pobytů u moře a na množství sněhu v Alpách. Připadá nám, že normální soužití lidí i států je, když se nikomu do ničeho nemluví: „Vy se nestarejte o nás, my se nestaráme o vás.“ Ani předsednický půlrok nás nepřiměl podívat se dál než na vlastní dvorek.

Výsledkem je, že jsme prostě bezvýznamní – nikdo se námi nezabývá. Nejsme pro svět ani zajímaví, ani nebezpeční. Z takové beztvarosti nemůže vzniknout žádná identita ani žádná pořádná role.

Kdybychom v mezinárodním prostředí alespoň dokázali využít jedinečnou zkušenost, kterou máme: čtyřicet let jsme žili v totalitě, mohli bychom tedy být citlivější na otázky lidských práv. Mohli bychom být schopni dobře rozpoznávat nenápadný nástup autoritářských režimů či pozvolnou korozi demokracie. Možná i Rusko dovedeme odhadnout lépe, než to dovedou západní státy.

Jenomže my ještě máme problémy zcela základního druhu: nejenže nevíme, jakou roli ve světě chceme hrát, ale především nemáme vůli ji společně hledat, shodnout se na ní a dohodu dlouhodobě dodržovat. A tak všechno nasvědčuje tomu, že role trapných, věčně kverulujících kašpárků nám už zůstane.