Příští úterý budu diskutovat na Radě ECOFIN onen balíček pomoci. Myslím si, že se dohodneme, protože tam nejsou žádná nařízení, to jsou jisté principy, pravidla, manuály, jak jednotlivé země by mohly a směly nakládat. Česká republika je připravena v tom být velmi střízlivá. Ale když čtu jednotlivé položky pomoci, které jednotlivé vlády a Evropská investiční banka chce poskytnout svým ekonomikám, tak i když tam třeba není napsaný automobilový průmysl, tak jsem přesvědčen, že je napsán ve všech položkách. Evropská investiční banka zvýší o 15 mld. eur pomoc ekonomice, a bude to ve třech programech - malí a střední podnikatelé, což zní velmi sympaticky, energetika, klimatické změny, což zní velmi sympaticky, a pomoc konvergujícím zemím, což zní velmi sympaticky.

Vsadím boty, že až ty programy budou vyčerpány, tak zjistíme, že víc než polovina byla ve prospěch automobilového průmyslu, protože ti střední podnikatelé budou dodavatelé v rámci automobilového průmyslu, energie a klimatické změny bude pro automobilový průmysl pod záminkou boje proti klimatizaci a pomoc konvergujícím zemím bude pro automobilový průmysl. A pak možná jednou ekonomická historie povede diskusi o tom, co tady trochu nakousl pan senátor Kubera, do jaké míry jsme bojovali proti ekonomické krizi a do jaké míry jsme odkládali nezbytné strukturální změny v odvětví, které strukturální změny nesmírně potřebuje. Brání se mu a chce prodlužovat svoji agonii veřejnými penězi, tedy penězi všech.

Tohle je obrovské riziko nástrojů, které mohou nebo také nemusí uplatňovat vlády, riziko o to větší, že samozřejmě žádné z nich na to nemají likviditu, to znamená, všechny si na to musejí půjčit.

Při představě emisí dluhopisů, které v příštím roce zaplaví trh, se mi trochu tají dech a mám strach. Já si musím půjčit příští rok více než 140 mld. Kč. Já musím vyemitovat za více než 140 mld. Kč dluhopisů, nezvýší-li se deficit příštího roku, a já se samozřejmě obávám, že se trochu zvětší, neboť více než 100 mld. Kč je splátka bývalých jistin. Mohu zaplatit jenom tak, že vydám nové dluhopisy a z jejich zisků zaplatím ty staré.

Podívám-li se na podobnou strategii všech ostatních zemí i eurozóny, pak vidím obrovský přetlak nabídky vládních papírů. Vidím samozřejmě poměrně velkou radost bankovního sektoru, který bude moci bezpečně půjčovat dosud ještě bezpečným vládním papírům, a přemýšlím o tom, kolik zůstane prostředků pro soukromé investory, jejichž soukromé investice jsou tím jediným motivem hospodářského růstu, veřejné peníze to nikdy být nebudou. Veřejné peníze mohou být tahounem hospodářského růstu do té doby, dokud existují. V okamžiku, kdy dojdou, tak tím tahounem být přestanou, pouze soukromé investice jsou tím tahounem.

A to je další velmi negativní sekundární dopad krize a expanzivní fiskální politiky vlád, že prostě z prostoru peněz, které budou k dispozici, budou hodně vytlačovat soukromé investory a hodně jim budou zdražovat peníze, protože půjčovat vládám je samozřejmě pohodlnější a mnohem méně riskantnější než půjčovat privátním projektům.

Z toho prosím o úvahu, že jenom v roce 2009 zaplatím 50 mld. Kč úroků dluhové služby tohoto státu, aniž bych zaplatil jednu jedinou korunu. Padesát miliard!

Vzhledem k tomu, jak se budou zadlužovat vlády okolo nás, tak samozřejmě náklady na dluhovou službu porostou. Pokud si teď řekneme, že protože máme finanční krizi, tak do toho napereme desítky miliard, přesvědčíme veřejnost, že to je ten nástroj, nemocný se uzdraví a ptáci začnou zpívat, tak zjistíme, že za dva až za tři roky budeme platit 100 mld. Kč, naprosto nerestrukturalizovaného mandatorního výdaje, který nám vytlačí z prostoru jakýkoliv myslitelných příjmů státního rozpočtu jakékoliv jiné myslitelné priority.

Na toto chci upozornit, na obrovské riziko nákladů na dluhovou službu, na obrovské riziko refinancování dluhů v celém tomto prostoru, protože upřímně řečeno, jakkoliv máme maastrichtská kritéria, jakkoliv máme Pakt stability a růstu, obávám se, že v celé řadě zemí vlivem této fiskální politiky, která startuje, tato kritéria budou velmi relativizována.

A to samozřejmě chce i svoji obezřetnost v diskusi o euru. Já naprosto chápu exportéry, že by rádi měli mít odstraněnou nejistotu. Ale chci jím říci, že ji nemohou mít odstraněny. Euro je především politický projekt, mimořádně úspěšný politický projekt a je mimořádně úspěšný především nebo mimo jiné díky tomu, že politici, když se na něm domlouvali, tak za nimi stáli odborníci a říkali: pánové, aby ten projekt fungoval, musí platit za prvé, za druhé, za třetí, za čtvrté a za páté. To je těch pět maastrichtských kritérií. Můžeme diskutovat o jejich modifikaci, samozřejmě, ale nemůžeme diskutovat o tom, že neplatí, protože to jsou ty odborné podmínky fungování tohoto politického projektu. A když je zobecním, tak to není nic jiného, než o odpovědné fiskální a monetární politice vlád. Pokud odborné předpoklady jakéhokoliv projektu začnou být na vodě - všichni, kteří jsme někdy něco projektovali a realizovali, pak víme, že ten projekt se dostává do rizik a že je v něm celá řada proměnných, které se velmi obtížně dohlédnou, co to udělá s úrokovými sazbami v eurozóně, co to udělá s inflací v eurozóně na základě toho, jak se budou pohybovat úrokové sazby. Příliš velká řada proměnných na to, abychom letos řekli, že tento rok našeho přístupu do eurozóny je ten správný, protože bychom mluvili o vodách, jejichž vln dnes nejsme schopni odhadnout.

Mluvíte s člověkem, který ještě letos na jaře byl hluboce přesvědčen, že nejlepší termín je 1. 1. 2012. Opravdu jsem o tom byl hluboce přesvědčen a chtěl jsem o tom na podzim vést v české vládě velmi vážnou diskusi. Byl jsem o tom přesvědčen i loni. Teď o tom přesvědčen nejsem, a myslím si, že doufám, že na tu diskusi bude čas příští rok. Teď by to bylo naprosto nezodpovědné riziko, stejně nezodpovědné, jako někam narvat třicet miliard a tvrdit, že to je ten správný nástroj proti finanční krizi.

V příštím roce všichni předpokládáme ochlazení ekonomiky, velmi výrazné, nikdo neví, jak veliké, tyto odhady jsou rozptýleny mezi 1,5 % až 3,5 %, což je sice mnohem méně než v minulých letech, ale stále je to růst. Přeloženo do češtiny - stále budeme bohatnout, jenom budeme bohatnout pomaleji. Pokud se ten růst nepropadne pod dvě procenta, pak jsem hluboce přesvědčen, že fiskální impulzy do ekonomiky, ať na výdajové či příjmové straně, by nebyly ničím jiným, než čistou rozpočtovou ztrátou, která by nemohla výrazným způsobem podpořit hospodářský růst nebo zaměstnanost. Pokud by se ta situace zhoršila ještě víc, což samozřejmě nelze vyloučit, i když si to nemyslíme, pak je namístě mluvit o střídmých, střízlivých, adresních, včasných, přesně cílených fiskálních impulzech. Vláda to nepodceňuje, vláda intenzivně pracuje a průběžně aktualizuje některé formy těchto záložních plánů, ale vzhledem k tomu, co jsem říkal o dluhové službě a nákladů na dluhovou službu a onom obludném mandatorním výdaji, který nemůžete změnit žádným zákonem, ty dluhy za nás nikdo nezaplatí a úroky z dluhů také ne, tak samozřejmě se budeme snažit být v těchto fiskálních impulzech mimořádně střízliví a mimořádně konzervativní a mimořádně šetrní, a sáhneme pouze po takových impulzech, o nichž budeme si jisti, že přinesou dlouhodobé efekty, nikoliv, že někomu prodlouží agónii jeho restrukturalizace nebo pomůže navýšit jeho zisky.

Tady zazněl příklad, dneska jsem ho četl v novinách, včera jsem na něj reagoval, klasický příklad: Přispějte zákazníkům na nové auto za to, když zlikviduje staré. No, to je učebnicový příklad lobby, která chce posílit své zisky na úkor veřejných peněz, to znamená na úkor všech ostatních. Když to projde, tak co uděláme příště? V rámci regionálního rozvoje a podpory cestovního ruchu budeme přispívat na návštěvy penzionů, lázní a restauračních zařízení? A skončíme tím, že budeme dotovat nákupy rohlíků.

Možná tady bude jednou stát nějaký ministr financí, který vám toto bude nabízet ve jménu té či oné lobby a bude vás přesvědčovat, že to jsou ty nástroje pro růst a zaměstnanost. Dokud tady bude stát tento ministr financí, kdyby to mělo být jenom pro dnešní den, tak se těmto nástrojům bude vždycky bránit.

Já vám děkuji za pozornost. (Potlesk.)"