Je Sarkozy novým Hitlerem?

K blížícímu se konci francouzského předsednictví se rojí jako vždy spousty komentářů, tentokráte ale mají povětšinou jednotný tón: Obdivují rozhodnost Sarkozyho, konkrétně Kateřina Šafaříková v LN ho chválí za to, že nečekal až se ta pomalá demokratická Unie dohodne, a jal se jednat (jakoby s jejím mandátem) na vlastní pěst, rychle a efektivně.

A právě v tom tkví klíč k ovacím: Nicolas Sarkozy dal Evropanům ochutnat opojný pocit, že jejich klub je hybatelem světových událostí, že je tím, kdo udává tón. Na chvíli je zbavil komplexu méněcennosti tváří v tvář USA, jeho energičnost na chvíli setřela nálepku, že unie je k uzoufání pomalá byrokratická mašina, která se bojí rozhodnout.

Evropa pod jeho vedením mluvila jedním hlasem a konala. - a to proto, že měla opravdu jen jediný hlas, všechny ostatní byly umlčeny!

Intelektuálové jsou unešeni rychlostí efektivitou nové vlády, zdůrazňují, jaká je škoda, že za ČR to nevezme do rukou někdo podobně energický, a Francie se už nabízí, že kdyby nám to nešlo, jejich silný Duce to vezme i na další půlrok.

Koukám se na to a mrazí mě v zádech - je tohle mechanismus, kterým Hitler nadchnul Německo? Tím, že se postavil do čela oslabené říše a dal jí, výměnou za diktaturu, silné a rozhodné vedení? A taky mu tleskali i v zemích které už zanedlouho trpěly německou nadvládou, a říkali svým rozvážným demokraciím, "podívejte se, tak takhle se to dělá"? Opravdu jeden jediný Sarkozy oblbne elity Evropy natolik, aby mu dali neomezené pravomoce (=prominuli mu obcházení už teď slabých mechanismů chránících demokracii)?

Bojím se další evropské diktatury, a trochu i toho, že mocenské mechanismy zjistí, že nadšení z Vůdce po čase upadá a evropskému národu je třeba dodat nadšení (a odvést pozornost) nějakou válkou, ať už proti nepříteli vnitřnímu, vnějšímu, či třeba proti globálnímu oteplování.